Jan Rychlík (*1954) je český historik, etnograf a vysokoškolský pedagog, který je obecněji známý především díky svému účinkování v pořadu České televize Historie.cs. Právě prostřednictvím těchto diskusí se s ním seznámil publicista Vladimír Kučera, který s ním vedl rozhovor vydaný nyní pod názvem Historie, mýty, jízdní řády. Kniha ovšem opakuje leccos z toho, co znají diváci zmíněného pořadu nebo četných Rychlíkových knih, ale oproti televizi jeho myšlenky prezentuje v ucelenější formě a oproti jeho obsáhlým knihám zase čtivěji a kondenzovaněji. Rovněž dává nahlédnout do jeho soukromého života a seznamuje i s jeho zálibami (vlaky a jízdní řády). A také s jeho náboženským profilem, který je pro pochopení jeho díla zřejmě důležitější, než se na první pohled může zdát.

Rychlík v knize rozebírá řadu témat: vztah historie a mýtu, vznik národů a národního sebeurčení (například Kanaďanů), význam náboženství pro národní identitu (zvláště Poláků), problematika psaní a interpretace dějin, idea čechoslovakismu či rozpad Československa. Poutavě mluví o pokusech vytvořit společné evropské či nadnárodní dějiny, do nichž byl osobně zapojený. Podle něj takové projekty bohužel narážejí na častou asynchronnost důležitých událostí ve vnímání zúčastněných národů. A pokud se například v česko-slovenské historii vyskytovaly některé společné postavy, jako například Matyáš Korvín, pak jsou na každé straně hranice hodnoceny různě až zcela protikladně. Výklad historie se navíc může pochopitelně lišit i v rámci odlišných regionů jednoho a téhož státu: podle Rychlíka byl například až do první světové války školní výklad americké historie v každém jednotlivém státě jiný, a zvláště se ovšem lišily učebnice oblastí Severu a Jihu.

Rychlíkovo vyprávění je poutavé a nechybí v něm pregnantně pointované výroky, označitelné za bonmoty. Ty Rychlíkovy ovšem nejsou urážlivé ani stavěné na povrchní efekt, ale vedou většinou k jádru věci. Například pro zemi, jako je Česká republika, znamená v současnosti „hlásání naprosté neutrality buď idiotství, nebo činnost za cizí peníze“. Kniha je prokládána také vtipy či pasážemi, v nichž mluvčí neskrývá humornou nadsázku. Například když se zmiňuje o mohutné vlně lidí, kteří sami sebe po roce 1989 začali zpětně označovat za zapálené bojovníky proti režimu, takže se až diví, jak mohl starý režim takový tlak vůbec vydržet…

Autor rád poukazuje například na jisté paradoxní momenty dějinného vývoje. Třeba o profederálních slovenských poslancích, kteří před volbami roku 1992 zvedli hranici pro vstup do Slovenské národní rady, a následně se kvůli tomu do SNR vůbec nedostali. Podobně jako historik Josef Pekař mluvil o bitvě na Bílé hoře jako o události, která Čechy zachránila před úplnou germanizací, tvrdí Rychlík, že ztráta Lužice a Slezska znamenala paradoxní záchranu naší mateřštiny, jinak by česky hovořícím obyvatelům Čech rovněž hrozilo rozplynutí v německém moři. Kuriózně působí také jeho reprodukce rozhovoru s jistým Bulharem, který o sobě tvrdil, že je ateistou, ale současně že je pravoslavný. Správě k tomu dodává, že ortodoxnost pro něj znamenala součást bulharské kulturní identity. Podle Rychlíka to takto my, Češi, „nemáme“. Ovšem jistě i u nás mohou žít lidé označující se za „křesťany“ v kulturním slova smyslu (přináležitosti k určité civilizaci), i když nevyznávají všechna křesťanská dogmata. Ostatně i sám Rychlík se sice označuje za praktikujícího katolíka, ale přiznává, že nechodí každou neděli do kostela, „jak by se slušelo“.

Rychlík nehlásá žádné abstraktní teorie a kritizuje všechny, kteří se snaží násilně připodobnit skutečnost ideji, jíž věří, ať už to byli jakobíni, či komunisté (zdůrazňuje přitom, že komunismus byl „vymyšlen v čítárně Britského muzea“). Počítá s geopolitickými danostmi, které například limitují stoprocentní suverenitu současného Česka, a hlavně s přízemními potřebami obyčejných občanů, jejichž loajalita k určitému státu má své meze. Takže například příslušníci státního aparátu každého státu či politického režimu, jehož existence se chýlí ke konci, se přirozeně zařídí podle toho a chovají se maximálně pragmaticky: tak, aby pro ně přechod do nových poměrů nebyl příliš turbulentní. Uvádí ovšem i příklady těch, kteří přísahali věrnost starému státnímu zřízení a s novým odmítli spolupracovat, ty však spíše jako výjimky. Celkově se tedy Rychlíkův přístup k dějinám vyznačuje moudrou realističností a poučenou střízlivostí. To vychází i z toho, že jako křesťan odmítá jakékoli představy o uskutečněných utopiích a ráji na zemi. Proto velmi deziluzivně líčí i ty kapitoly českých dějin, které mají někteří sklon idealizovat. Tak připomíná, že například i v době meziválečného Československa panovala cenzura a pro mnohé mladé Slováky se jednalo o režim, který jim nedával dostatečnou životní perspektivu. Současně se ale autor nebojí ani silných, až k metafyzičnu směřujících vyjádření, vůči kterým si historici obvykle udržují odstup. Například Reaganovo označení Sovětského svazu za „zemi zla“ bylo podle něj svým způsobem pravdivé. Jakoby sub specie aeternitatis rovněž skepticky pohlíží na dlouhodobé perspektivy existence i těch sebemocnějších státních útvarů: v jednom rozhovoru prý tvrdil jistému Američanovi, že také USA jednou přestanou existovat, čemuž prý dotyčný odmítal věřit.

Rychlíkovo putování světovými a česko-slovenskými dějinami je mírně mravokárné i místy cynické, vážné i humorné, každopádně ale čtivé a poučené.